Pohádka pro Chlupáčka 2/2

12. prosince 2010 v 17:22 | agrrr
Se zpožděním vám dodávám druhou část pohádky. Moc se omlouvám, prostě je toho tak moc, že jsem to dřív nestihla. Doufám, jen že druhá část se vám bude líbit. Hlavně chlupáčkovi ;-)

(Hudební doprovod není povinný. Je to jen dokreslení atmosféry. tohle jsem poslouchala, když jsem plodila. Takže komu se čte u hudby hůř nemusí si to pouštět)



Pohádka pro Chlupáčka 2/2







Chlapci se rozhlíželi kolem, ale nic neviděli. Mohla to být jen malá díra v zemi, ale stejně tak to mohla být rozlehlá jeskyně. V té tmě si ani jeden netroufl hádat velikost té temnoty. Stáli v malém kruhu světla, které přicházelo ze shora dírou v zemi.

Honza se rozhlédl. "Podej mi nějakou větev. Já rozkřešu oheň a uděláme si pochodeň."
"A nebylo by lepší dojít domů pro baterku a pak se sem s ní vrátit?" zeptal se Petr.
"Nikam se vracet nebudem. Teď, když už jsme tu, tak to taky musíme prozkoumat. Hledej větev. Já vezmu dva kameny a budu křesat." Rozhodl Honza a už hledal nějaké vhodné kameny. Jenže žádné ne a ne najít. Ani Petr žádnou větev v dosahu nenašel.

Když tu náhle, jako by něco ledově zacinkalo. Oba kluci se rozhlédli, ale nic neviděli, stále jen ta tma. Kolem se opět ozval ten zvonivý zvuk. Jen cinknutí, které se vlivem ozvěny rozzvonilo do celé té tmy. Ozývalo se znova a znova. Zvuk se rozeběhl po celém prostoru, pak slábl a pomalu se sbíhal do jednoho místa. Pomalu se zkoncentroval a nakonec se místo zvuku objevilo malé blikotavé světýlko. Svítilo slabým mihotavým světlem. Světlem zbarveným do křišťálového modra.

Kolem chlapců se prohnal slabý závan větru. Jen se o oba kluky otřel a pak vál k onomu světélku. Kolem to něčím zavonělo. Něčím známým a přece zvláštním. Oba kluci nakrčili nosy ve snaze poznat tu známou vůní. Petr zavřel oči a pak jen cosi tiše zašeptal. "Voní to jako zima. Jako, když začne padat první sníh."

Honza se na Petra podíval. Znovu nasál tu zvláštní vůni a pak na souhlas přikývl. Vonělo to jako sníh, ale vůbec jim nebyla zima. Nikde sníh nebyl, vždyť je přece léto.

"To musíme prozkoumat." Navrhl tiše Honza a vykročil směrem ke světlu. Petr kupodivu neodporoval. Byl natolik uchvácen zhmotněným zvukem, že nevědomky vykročil taky a následoval svého kamaráda ke světlu. To jen velmi matně osvětlovalo své okolí.

Oba šli pomalu za světlem, které jakoby před nimi ustupovalo, či je vedlo někam hlouběji do temnoty jeskyně. Klesali úzkou cestou stále níž a hlouběji. Cesta se klikatila a točila. Ale byla jediná, nikde nebyly žádné odbočky.

Došli k zdánlivému konci cesty. Tam jim světlo pláchlo do pukliny ve stěně. Honza jej okamžitě následoval. Petr se před puklinou na chvíli zastavil a ohlédl se. Cesta zpátky už nebyla. Byla tam jen ta temnota. Otočil se tedy spět k puklině. Matné světýlko už se téměř ztratilo. Petr se vyděsil. Kvůli jednomu zaváhání najednou zůstal v temnotě úplně sám. Udělal několik kroků vpřed a narazil na stěnu skály. Rukama začal ohmatat prostor kolem sebe. Vystrašený zakňoural o pomoc. "Honzo? Honzo kde si? Nenechávej mě tady!"
"Tady jsem." Ozvalo se z dálky. Ale nic víc.

Petrovi se po tvářích kutálely slzy strachu. Rukama šáral kolem sebe a snažil se najít puklinu. Bál se, že ve tmě zůstane navždy a sám.
Prsty prohledával kamennou stěnu. Přišlo mu to jako věčnost. Přišlo mu, že už Honza musí být někde moc daleko. Když tu najednou konec stěny. Puklina! Našel jí. Pomalu se protáhl dovnitř a s rukou na stěně šel dál. Před sebou zahlédl matné světlo, které ani tak neosvětlovalo, jako spíš lákalo.

Spěchal za tím světlem. Už se nebál. Věděl, kam má jít. Petr si utřel slzy. Zhluboka se nadechl a zrychlil krok.
Vyšel druhou stranou pukliny a překvapením se zastavil. Rozhlížel se kolem sebe a nemohl uvěřit vlastním očím. V hlavě mu vířili otázky. Tady? Tohle? To není možné. Kde se to tu mohlo vzít?

Kolem něj zářily tisíce hvězd a malých sluncí. Vysoko nad nimi se vznášela vše jemně ozařující mlhovina. Její jádro bylo tyrkysově modré. Dovnitř se prodíraly nitě žlutavé pavučiny, která se na okraji modré spojila a vytvořila tak zlatou ozdobnou krajku tyrkysovému srdci.

Nedaleko stál i Honza a vzhlížel nahoru k mlhovině. Petr k němu došel. Na jazyk se mu dralo tisíce otázek, ale nakonec položil jedinou, tu nejjednodušší. "Co to je?"
Honza odvrátil zrak od mlhoviny a odpověděl. "To je krabí mlhovina. Nachází se v souhvězdí býka."
Znovu se zadíval na mlhovinu. "Myslím, že je nejkrásnější ze všech těch mlhovin a galaxií. A to znamená, že nás to světlo zavedlo někam… Prostě jsme ve vesmíru. Není to úžasný?"
"To jo," odpověděl Petr a rozhlížel se dál kolem sebe. Zrovna je míjel roj meteoritů, který mířil do rudě žhnoucího slunce. Bylo tak daleko. Petr se podíval pod sebe a viděl další skupinu hvězd. Zářily různými světly. Každé chtělo být originální. Některá slunce svítily žlutě, jiná chladnou modrou září. Některá byla rozpálená do ruda a jiná hladila září okrovou.
Vše bylo tak neuvěřitelné.

Kolem prolétla kometa. Petr ji sledoval pohledem. Pak jeho zrak zaujalo cosi jiného. Zvláštního a nezvyklého.
Žďuchl do Honzy a ukázal na to, co objevil.

Zvláštní planetka se vznášela ve vesmírném zvonivém tichu. Je snad možné, aby se planeta usmívala? Náhle planetka zmizela a místo ní se v kosmu objevilo okno. Okénko se otevřelo a vykoukla z něj usměvavá, chlupatá hlava.
Jednalo se o nějakého malého, chlupatého tvora s hustou bílou srstí. Měl velikánská černá kukadla, malá chlupatá ouška a úsměv přes celou tvář. Malé stvoření se vyklonilo z okna a zamávalo chlapcům svou chlupatou packou a zvesela se na ně smálo.

Oba chlapci se na Malé Chlupaté Stvoření dívali a nejistě mu zamávání opětovali.
Malý chlupáček se zamyslel, až se mu očička zablýskla a na chvíli jim zmizel z očí. V okně nebylo chvilku vidět nic. Pak se objevila kráčející a značně vrávorající stolička. Blížila se k oknu a klátila se čím dál víc. Když byla stolička až u okna, zmizela a místo ní se objevil opět Chlupáček. Stál na stoličce, takže ho bylo vidět až do pasu, ale naštěstí byl dost malý, aby mu okénko stačilo. Oběma packami zamával chlapcům a pak se dvorně uklonil, přičemž na stoličce lehce zavrávoral.
Kluci se zasmáli a Chlupáček se smál s nimi. Mával oběma klukům, kteří se ho už nebáli a mávali mu pozdravy nazpátek.

Pak se Stvoření podívalo na Petra. Trošku se zamračilo, ale jen na chvilinku. Přivřelo svá černá očka a poškrábalo se zamyšleně za ouškem, svým malým drápkem na prstu.
Ještě jednou se soustředěně zamračilo a pak vítězoslavně pozvedlo onen prstík.

Vprostřed toho ticha se ozval slabý bzukot. Nejdřív byl slyšet jen v dálce, ale pomalu se přibližoval. Když byl bzukot už úplně u nich, odnikud se objevila malá vážka. Létala kolem Petra a prohlížela si ho. Nakonec se mu usadila na nose. Honza se zasmál. "Vážka? Kde ta se tady bere? Nějak si tě oblíbila." Zasmál se i Petr a Stvoření v okně se smálo také.

Vážka se znovu vznesla a začala kolem Petra kroužit. Létala kolem něj stále dokola, když tu najednou to nebyla vážka, ale mohutný, modro - zelený, okřídlený drak. Velký drak ještě několikrát máchl svými křídly, zakroužil kolem chlapců a pak přistál jen pár kroků od nich. Na zádech měl sedlo a od velké tlamy uzdu. Byl připravená k letu.

Petr se na něj užasle díval. Skutečný drak. Jaká nádhera. Pak se znovu podíval na Malé Stvoření, jestli to ono. Chlupáček se jen šibalsky usmál a vybídl chlapce, aby se na draka posadili. Petrovy se rozzářili oči a s hlasitým, nadšeným smíchem utíkal k drakovi.
Honza se stejně nadšeným smíchem vydal hned za ním, ale Petr doběhl jako první a už se škrábal do sedla. Honza hned za ním. A jakmile byly oba v sedle, drak roztáhl svá blanitá křídla, odrazil se a vzlétl. Malé Chlupaté Stvoření jim ještě jednou zamávalo, posadilo se na stoličku a zasněně se dívalo do hvězd.


Drak letěl stále výš a kluci se pevně drželi sedla. Prorazili závoj Krabí mlhoviny a letěli dál.
Pak se drak snesl trochu níž a tam zakroužil kolem jedné malé usměvavé planetky. Kluci mávali Malému Stvoření, které teď sedělo u okna a přálo jim šťastnou cestu.

Drak opět máchl křídly a planetka se za nimi vzdalovala a zmenšovala. Teď prolétali kolem skupiny hvězd, které zářily tak silně a byly tak obrovské, že chlapci sedící na draku si přišli nesmírně malincí. Prolétly mezi nimi jako střela a už se blížili k další mlhovině, která vypadala jako prsten. Prolétli jejím středem, tak snadno, jako ptáci prolétnou nadýchaným mrakem.
Napravo se objevila oslnivá záře. Oba chlapci právě viděli tu největší hvězdu všech hvězd. Vypadalo to, jako by se prohnula, pak trochu zabublala a najednou explodovala.
Kolem se rozlétlo její světlo a záře prachu, které vyplivla do okolního kosmu. Po několika chvilkách k nim dolétla tlaková vlna a s ní množství třpytivého hvězdného prachu. Otíral se jim o tváře, cuchal vlasy a ulpíval na oblečení. Všechno se náhle třpytilo a lesklo. Vše bylo tak nádherné a chlapci se museli s plna hrdla smát. I drak spokojeně zamručel.
A z radosti udělal několik výkrutů a obratů, aby oba své pasažéry pobavil.


Když tu náhle všechno ztmavlo a zrudlo. Drak zavrčel. Kluci se ohlédli k supernově, ale ta se začala chovat nějak podivně. Všechnu vyvrhnout krásu, třpytivý prach, světlo i radost, všechno to začala vcucávat spět. Tmavla čím dál víc, až byla naprosto černá. Tak černá že pohlcovala i okolní světlo. Hvězda, která byla nejblíže, začala slábnout a pohasínat. Drak vynaložil všechnu svou sílu a um, aby unikl ze spárů šílenství té nenasytné Černé díry.

Měli obrovské štěstí, už byly z jejího dosahu. A tak drak pádil šupem pryč co nejdál od ní. Ale něco bylo pořád špatně. Něco nebylo tak jak má být. Tak jak by ve vesmíru být mělo. Vytratila se vůně čerstvě napadaného sněhu a začalo být cítit něco jiného. Něco zvláštního. Něco nepříjemného.
Petřík opět nakrabatil nos a nasál ten zvláštní pach. "Smrdí to jako síra."

Když ta slova drak uslyšel, zděsil se a začal mávat křídly jako o život. Ano síra. To je to, co sem nepatří. Všechno je špatně. Naprosto špatně. Znovu se ohlédl k černé díře a usoudil, že by bylo nejlepší teď být na druhém konci galaxie. Musí chlapce dostat co nejrychleji zpět.

I chlapci se opět otočili k Černé díře. Byla naprosto černá, tak černá že i ta nejčernější čerň by se v ní ztratila. Z prostřed té žravé temnoty se začala vynořovat nelidská ruka.
Hned po ní i druhá. Obě byly ozbrojeny obrovskými spáry, které byly schopny trhat maso jako papír. Obě ruce pak následovala rohatá hlava. Z Černé díry vylézal démon. Vypadal nasupeně a něco hledal. Pak svýma očima, připomínající hned dvě černé díry, narazil na draka. Vykročil ze zhroucené supernovy svými kopytnatými nohami a jal se pronásledovat jeho dva jezdce. Démon byl nesmírně obrovský, Snad jako celá mlhovina, či sluneční soustava. Udělal několik planetárních kroků a už začal draka i s chlapci dohánět. Démon natáhl svou ruku a pokusil se draka chytit. Ten mu však proklouzl mezi prsty a zamířil si to mezi hvězdokupu.

Démon zlostí zařval, až z toho jeden bílý trpaslík strachy zčernal. Drak mezitím prolétal slunci jedné početné hvězdokupy a snažil se uniknout zrakům rozzuřeného démona.
Ten si ho však i přes jasné světlo všiml a začal jej opět pronásledovat.

Drak rychle slétl k jedné malé fialové mlhovině, kde chlapce vysadil, aby se tam schovali.
Prudce máchl křídly a letěl směrem k démonovi.
Drak prokličkoval mezi démonovými pařáty, které se ho snažili rozplácnout jako hmyz. Drak se zhluboka nadechl a démonovu tvář zaplavil proud žhavého ohně. To démona rozzuřilo ještě víc. Chňapal po drakovi tak nasupeně a bezhlavě, až se mu podařilo jej rukou praštit a tak ho odrazit hluboko do jednoho plynového obra.

Oba chlapci stáli schovaní v mlhovině. Byli vyděšeni, co se stalo tomu drakovi. Báli se, co by se mohlo stát jim. Dvě hladové černé díry opět prohledávaly vesmírný prostor. Chlapci mohly být ukrytí sebe líp, ale démon by je nalezl.

Našel je a se zuřivým křikem se rozeběhl směrem k nim.

Chlapci se dali na útěk. Snažili se před démonem prchnout. Ale před něčím tak obrovským neměli šanci. Démon je začal rychle dohánět. Už se jen sehnout a chytit je do svých pařátů. Už, už je měl každou chvíli mít. Petr se ohlédl přes rameno a zastavil. Honza se na něj vyděšeně podíval a taky se ohlédl. Oba chlapci tam stáli a zírali. Mezi nimi a démonem teď stál obrovský slon. Slon stejně tak velký, možná i větší než démon. Slon zatroubil a rozeběhl se proti démonovi.

Kolem chlapců prolétlo malé křišťálově chladné světýlko. Oba je ťuklo od hlavy a pak zakroužilo kolem nich, aby upoutalo jejich pozornost. Oba chlapci si ho všimli a obrátili se k němu. Světýlko se jim začalo vzdalovat a letělo pryč od bitvy. Oba chlapci je následovali. Za sebou slyšeli troubení a rány, které vyvolávaly takové tlakové vlny, až zaléhaly uši. Chlapci se občas ohlédli, viděli tak slona bojujícího s velkým démonem, ale nebylo poznat, kdo vyhrává. Utíkali tedy dál a dál za světlem, co nejdál od démona, do bezpečí.

Po chvíli, která stejně tak mohla být věčností, doběhli zpět ke Krabí mlhovině. Světélko je zavedlo k puklině ve skále, ale dál už je nevedlo. Zůstalo u pukliny a sledovalo oba chlapce, jak mizí ve tmě. Jak se noří hlouběji do nitra skály.


Chlapci utíkali, co jim dech stačil. Škobrtaly v té tmě a často zakopávali. Běželi temnotou, s jednou rukou na zdi a druhou se drželi navzájem, aby se neztratili. Utíkali o život. Cesta se kroutila a mírně stoupala. Přišla jim nekonečná. V dálce za sebou stále slyšely rány a sloní troubení. Když tu, před sebou viděli matné, žluté světlo pronikající do temnoty otvorem nahoře.
První vylezl ven Honza, aby mohl pomoci nahoru i Petrovi.



Byli zpět na slunečním světle. Zjistili, že už je pozdní odpoledne.
Oba se dívali kolem sebe. Pomalu a unaveně se ploužili směrem domů, co nejdál od díry.
Svět jim najednou připadal, tak krásný. Ale to tam dole. To bylo tak zvláštní. Byla to vůbec pravda?
Když došli k louce, unaveně si sedli do trávy. Ani jeden neměl chuť si povídat. Jen tam tak tiše seděli a sledovali svět kolem sebe.

Odněkud přiletěla vážka. Zakroužila kolem nich a pak si to namířila vysoko směrem ke slunci.

Agrrr
 


Komentáře

1 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 12. prosince 2010 v 18:45 | Reagovat

Jen tu tak tiše sedím a čtu si...
A nořím se do tvých fantazií, tvého vyprávění a vžívám se do mé osůbky stvořeníčkovité, která si střihla tak krásnou, vedlejší roli... A nenapadá mě, jak bych ti dostatečně poděkovalo! Ani tisícero díků by nestačilo na tak krásnou a hlavně nádherně končící pohádku... Ani zahnání onoho démona s dvěma táhnoucíma očima by nestačilo jako znak díků... Přesto; děkuji ti mockrát, milá Agrrr! Posílám ti trojitou dávku úsměvů z Alfa Centauri, které si do jednoho zasloužíš a zasloužila by sis vícero, ale musí zbýt trocha na ostatní :) :) :)
Snad ti byl nakreslený Elf z tvé povídky dostatečným důkazem toho, jak rádo pro tebe tvořím! Protože ty pro mě musíš tvořit strašně ráda, když si napsala něco tak pohádkově fantastického... Nejspíš si asi lehnu...
...nechám se obletovat vážkou a usnu ve svém okénku.

2 Atyiya Atyiya | Web | 12. prosince 2010 v 19:50 | Reagovat

Krásná, takovýhle konec jsem tedy nečekala, ale když je to ta pohádka.
Opravdu se ti to moc povedlo :-)

3 Vendy Vendy | Web | 12. prosince 2010 v 20:10 | Reagovat

To je naprostá bomba! Agrrr, máš fantazii, jakou ti závidím! Perfektní role pro MChS a démona, kterého bych věru potkat nechtěla! Přitom naprosto schizárenský úlet s cestováním vesmírom na hřbetě draka, to celé působilo trochu pohádkově a přitom děsivě.
Pět hvězdiček!

4 Labanda © Labanda © | Web | 12. prosince 2010 v 21:57 | Reagovat

já se právě z tesca vrátila ;-) :-)

5 Sikar Sikar | Web | 12. prosince 2010 v 21:59 | Reagovat

Teda, to balo takové pěkně zasněné, odpočinkové... ovšem když se na konci přiřítil ten slon, neubránil jsem se výbuchu smíchu

elekantismus!!!

6 agrrr agrrr | Web | 12. prosince 2010 v 22:11 | Reagovat

[5]: Děkuju, jsem ráda, že pobavilo. A na Slona jsem pyšná. Bohové zasahují ;-)
Popravdě jsem nějak netušila jakého hrdinu. Drak byl přece jen... jen vážka a ta přece démona neporazí. Je to pohádka a v té je možné vše, takže sloni zasahují ;-)

7 Labanda © Labanda © | Web | 12. prosince 2010 v 22:14 | Reagovat

nádhera krásný konec a krásná pohádka :-)

8 Labanda © Labanda © | Web | 12. prosince 2010 v 22:18 | Reagovat

[6]: sloni přináší štěstí, tskže bylo štěstí, že se tam objevil

9 Labanda © Labanda © | Web | 12. prosince 2010 v 22:19 | Reagovat

nejlepší bylo že se vrátili na louku a že se jim ukázal drak že je v pořádku ;-) teda vážka a s tou stoličkou to rozesmálo mě bo jsem sama prcek :-D

10 ratuska ratuska | Web | 12. prosince 2010 v 22:28 | Reagovat

:-) Á, démonek mě potěšil, tak doufám, že ho Slon moc neponičil, určitě to byl fešák... :-)

11 Janinka Janinka | Web | 13. prosince 2010 v 8:14 | Reagovat

Páni, ty máš ale fantazii... :-)

12 Vendy Vendy | Web | 14. prosince 2010 v 0:18 | Reagovat

[6]: No, já si vzpomněla na slona, který stojí na hřbetě velké A´tuin a nese na svých zádech celou Zeměplochu - když unese celou zemi, proč by nemohl bojovat s démonem? :-)

13 Yashiro Teishi Yashiro Teishi | E-mail | Web | 29. prosince 2010 v 16:04 | Reagovat

To bolo nádherné a ... napínavé. Páčilo sa mi ako sa tá vážka zmenila na draka, úžasné nemá slov :-)

14 Yashiro Teishi Yashiro Teishi | E-mail | Web | 29. prosince 2010 v 16:05 | Reagovat

[13]: *nemám

15 Kallia Kallia | Web | 18. března 2011 v 9:47 | Reagovat

krása! :)

16 Sikuri Sikuri | Web | 28. září 2011 v 16:14 | Reagovat

Nadhera... I ta hudba takřka dokonale vystihovala atmosféru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Čtřenáře upozorňuji na to, že jsem dyslektik. Veškeré texty sY sice nechávám kontrolovat, ale stejně se tam nějaké chybI obĚvÝ Klidně mě na danou chybu upozoněte, zlobYt se nebudu. Ale urážením mě si nepomůžete a ještě se samY ztrapníte.
Děkuju. ;-)


Autorem designu i fotky jsem jen a pouze (výjmečně) já. ;-)